Jasně, prodejci v něm vidí akorát jediné — větší tržby, a nemusíte být ani tržní analytici, abyste ten prudký nárůst poznali. Kolem šesté večer začnou v Praze na Pavláku pobíhat muži držící v jedné ruce tašku s firemním laptopem a v druhé růžovou papírovou taštičku a steroidní růži v hodnotě sto korun a výše. Po prozkoumání přilehlých barů a restaurací objevíte ty, kteří místo valentýnské bonboniéry rebelsky pojídají steak a popíjí valentýnskou dvanáctku se svými přáteli nebo svými drahými protějšky. Na druhé straně jsou tu každý rok ti, kteří by chtěli všechen ten „schmaltz" také absolvovat, jenže nemají s kým. Kde je ale nejlepší hledat?
Ačkoli se to může zdát nejméně pravděpodobné, průzkumy prokázaly, že své protějšky můžeme najít na pracovišti spíše než u baru. „Až budeš v práci, tam někoho poznáš." V osmnácti jsem s tímto svědectvím pohlížela na matku, jako by spadla z Marsu a říkala si, že to snad ani nebude nutné — v jejích letech mi přišli již muži nezajímaví. Každý nosil brýle, měl prořídlou kštici a špatné stravovací návyky. Hrozila jsem se toho, že až začnu pracovat, naroste mi na hlavě ondulace a budu muset nosit ty nudné kostýmky a kožené kabelky.
O dva roky později jsem seděla na recepci jednoho pražského penzionu, pohodlně usazená za svým velkým stolem a počítačem a čekala, až přijedou hosté. Kolem oběda se u mého stolu objevil usměvavý pár, kterému jsem s opětovaným úsměvem předala klíč od pokoje. O tři hodiny později mi tentýž pár, tentokrát já s vyděšením ve tváři a oni ještě větším úsměvem než při příchodu, vracel klíč. Stále mi to nedošlo. „Slečno to váš ještě čeká, až se vám ve čtyřiceti začnou zapalovat lejtka." Rozloučila jsem se a na pár minut jsem zapřemýšlela, že za pár stovek do kapsy pronajímat hotelový pokoj na tři hoďky není úplně špatný business. Pak jsem se zastyděla a přesměrovala myšlenky opět na práci.
Za pár dní se za mým stolem zjevila banda mladších „podnikavců". Penzion nebyl drahý, takže zřejmě byli na začátku své hvězdné kariéry. Při „check-inu" prohodili nějaké ty elitářské fráze a oči se mi obrátily v sloup. Druhý den při snídani, která byla, bohužel pro hosty, v mé kompetenci, si jeden z oné elity národa poručil kakao. Asi ze stesku po matce, pomyslela jsem si. Zdvořile jsem mu onen asi rok prošlý hnědý prášek smíchala s tři dny starým mlékem a strčila pod nos. Uctivě poděkoval a večer mě pozval na večeři. Zpytování svědomí číslo dvě. Nicméně jsem přemohla všechny své předsudky vůči možné existenci vztahu mezi nesnesitelnými kolegy či otravnými klienty a hodila profesní etiku za hlavu.
Už pět let spolu chodíme.
Přeji Vám všem krásného Valentýna a mějte srdce otevřené pro lásku, ať přichází odkudkoli!
